MIROSLAV KÁCAL

Miroslav Kácal, *28.01.1943, je rodák z obce Zliv na Českobudějovicku, kde prožil celý svůj život. Již jako student Střední průmyslové školy elektrotechnické v Českých Budějovicích rád kreslil různými technikami, tenkrát hlavně tužkou, křídami či tuší. Po ukončení studia začal pracovat jako referent v jihočeském podniku Teplárna Mydlovary. Však ani v této veskrze technické profesi neměl ke kreslení či tenkrát spíše rýsování daleko. V Mydlovarech strávil drtivou většinu svého aktivního profesionálního života.

Již takřka v předdůchodovém věku se rozhodl zcela změnit svou profesi; jedním z důvodů byl příklon k víře. Absolvoval rekvalifikační kurz na zahradníka, a poté na několik let zakotvil jako správce Klášterního kostela v Českých Budějovicích. Součástí jeho práce byla i péče o zahrady náležející ke komplexu kostela. V této době také pomalu začal oživovat své tvůrčí aktivity a začal se zabývat fotografováním (viz dále). Ostatně v prostorách Klášterního kostela proběhla jeho první veřejná výstava fotografií.

Stručně řečeno, tvořivost v širším smyslu jej více či méně provázela všemi jeho životními etapami, nicméně plně se v podobě, v jaké se představuje v současnosti, rozvinula až po jeho odchodu do penze. Spíše náhodou dostal od rodiny k narozeninám celkem běžný fotoaparát Nikon, který si ovšem neuvěřitelně oblíbil. Začal fotografovat jaksi intuitivně objekty svého zájmu při svých procházkách jihočeskou přírodou či městem. A jak jeho oko upoutávali náhodní kolemjdoucí, momentky všedního dne nebo zajímavé přírodní scenérie, fotografování se mu stalo koníčkem pro všední den. Časem se objekty jeho zájmu různě tříbily, nicméně jedno nezaměnitelné období bylo charakteristické fotografováním technických detailů. Trávil spoustu času například na zlivském nádraží a v jeho okolí. Z tohoto období vznikly fotografie, které položily základ mozaikám nebo-li fotokolážím.

Jako člověk vždy trochu nespokojený a hledající změnu se časem vrátil k úplným základům a začal tvořit za pomocí obyčejných vodových barev. Jeho pracovní stůl pokrývaly abstraktně pomalované listy papíru, ale to byl teprve začátek. Ke slovu přišel opět fotoaparát. Nebo-li abstrakce nanesená na papír se stala předmětem detailního zkoumání a nafocení zajímavého detailu ve velkém zvětšení. Pak si přenesl úlovky do počítače a postupně k nim získával vztah. Objevoval je, třídil, pojmenovával, ty nejlepší nechal profesionálně vytisknout a zarámovat. V období několika let vznikaly i jeho pověstné série – trojky. Vznikla i řada zajímavých fotoakvarelů.

Jeho životní příběh je o hledání a překonávání sama sebe. Je příkladem toho, že nikdy není pozdě začínat znovu či jinak, nikdy není pozdě třeba i ve zralém věku změnit zaměření a plnit si své sny…